Pro jubilejní sborník Hlaholu v Táboře
Je tomu dávno, aspoň tři čtvrti století, kdy k nám do soběslavského bytu přistěhovali úplně nový klavír značky Petrof a osobně přítomný dodavatel pan Skopek – urostlý muž téměř uhrančivého pohledu – na nástroj bravurně zahrál a temperamentně vysvětloval mým rodičům velké přednosti předváděného nástroje.
Poté mi rodiče s úctou vysvětlili, že pan Skopek je dirigentem táborského Hlaholu, což mi bylo dosti jedno, neboť jsem v tom věku pramálo věděl, co je to dirigent, či onen mně nic neříkající Hlahol. Teprve, když jsem „začal rozumu brát“, jsem si postupně začal uvědomovat význam těchto dvou pojmů. A přesto, že tehdy existoval v Soběslavi velice dobrý smíšený sbor Petr Vok, začal jsem, podobně jako všichni soběslavští pěvci, k vynikajícímu Hlaholu z našeho okresního města vzhlížet s patřičnou úctou.
Čas plynul, v padesátých letech úderné pěsti komunistických mstitelů zběsile bušily do soběslavského Petra Voka tak dlouho, až konečně zmizel s povrchu země. Zřejmě tomu podobně bylo i s táborským Hlaholem, ale naštěstí ten se dokázal ubránit, přežil tu nenávistnou dobu, dočkal se návratu svobody a nyní dokonce dovršuje své úctyhodné stopadesátileté jubilueum. Cítím se šťasten, že jsem se toho mohl dožít, a považuji za velkou čest, že jsem v posledních desetiletích mohl s tímto vynikajícím sborem blízce spolupracovat a že dva poslední hlaholští sbormistři, profesoři Stanislav Pešička a Zdeněk Beneš patří k mým nejlepším přátelům. Viva la musica, vivat Hlahol!
Dr. Jiří Laburda
